Vlčí

Chlumčany a Vlčí > Historie a současnost > Historie > Vlčí

VLČÍ

            Nejstarší zmínka o vsi Vlčí pochází z roku 1318, kdy byl její majitel Bohuslav pohnán před zemský soud kvůli přepadení a loupeži koní, dobytka a dalších věcí v celkové škodě 100 hřiven stříbra. Není jisté, zda již v této době zde stála i tvrz, ale vzhledem k násilnickým aktivitám majitelů je existence opevněného panského sídla velmi pravděpodobná. O podobě vsi v této době nejsou žádné zprávy, z obyvatel pouze roku 1359 vystupují na soudu v Lounech Velek a o rok později Jan z Vlčí.

            Stejně jako Chlumčany, i Vlčí bylo rozděleno mezi více majitelů. Situace ve vlastnických vztazích je v tomto případě mimořádně komplikovaná. Část patřící od roku 1393 vladykům ze sousedních Chlumčan byla roku 1527 prodána Johankou z Klinštejna spolu s Chlumčany Lounům, druhý díl náležel místnímu rodu. Poté patřila část obce k panství hradu Pravda, vlastněnému Janem Mašťovským z Kolovrat. Jeho synové ji prodali roku 1523 Děpoltovi z Lobkovic a roku 1538 byla připojena k bílinskému panství. Lounskou část získal po konfiskacích roku 1547 Šebastián z Veitmíle, který ji vzápětí v následujícím roce prodal bratrům Kunešům z Lukovce, kteří v té době drželi i blízké Chlumčany. Od nioch ji koupili v roce 1565 bratři Jan a Adam Satanéřové z Drahovic a v majetku jejich rodu zůstala až do třicetileté války. Druhý díl obce odkoupil Adam Hruška z Března roku 1580 od Jana z Lobkovic, ovšem jednalo se o velmi malou část, představovanou na konci 16. Století pouhými dvěma sedláky. Ani Vlčí se nevyhnuly různé pohromy a neštěstí, například roku 1602 při výročních trzích ve vsi vypukl požár a zničil sedm hospodářských stavení, a velké vzrušení v obci a v okolí vyvolala záhadná a neobjasněná vražda místního sedláka o rok později.

            Stejně jako u sousedních Chlumčan, i v případě Vlčí zasáhla do osudů obce velmi výrazně neklidná léta třicetileté války. Zřejmě již na jejím počátku byla zpustošena místní tvrz, o níž se v roce 1623 hovoří jako o opuštěné a sešlé. Po skončení válečných akcí byl obraz Vlčí velmi neutěšený. Ve vsi zůstalo šest rodin, z toho dva chalupníci platili dávky panskému statku v Blšanech, které držel Jan Karel Příchovský ze Žďáru. Po jeho smrti získal celé Vlčí roku 1663 jako dědický podíl jeden z jeho synů Petr Pavel František a k tomu ještě Pochválov a Smilovice. Rod Příchovských držel Vlčí až do roku 1698, kdy jej koupil kníže Ferdinand ze Schwarzenberka a připojil ke svému rozsáhlému panství Toužetín. Pod schwarzenberskou správou se postupně zvyšoval počet domů i obyvatel vesnice a tento trend pokračoval až do poloviny 20.století. (V roce 1950 žilo 205 obyvatel v 77 domech). Zrušení patrimoniální správy v roce 1848 přineslo vytvoření samostatné obce Vlčí.

            V letech 1892-1903 byla nákladem rodáka z Vlčí Čeňka Sochora postavena místo dosavadní dřevěné zvoničky kaple sv.Václava, kterou v novorománském slohu projektoval architekt Eduard Sochor. Oltářní obraz namaloval rovněž člen rodiny Sochorů, akademický malíř Václav Sochor, a po dokončení rodina stavbu věnovala obci.

            I do života Vlčí výrazně zasáhla první světová válka, která přinesla kromě stále se zhoršující hospodářské situace především odvody místních mužů a v devíti případech i jejich smrt na frontě. Na jejich památku byl díky sbírce mezi obyvateli vesnice v roce 1923 postaven důstojný pomník.

            I přes problémy spojené s hospodářskou krizí, stále naléhavěji vystupovala potřeba řádného silničního spojení s okolím. V roce 1931 se začalo s tlučením štěrku na Blšanském chlumu, ale vlastní stavba silnice Vlčí-Chlumčany začala vinou nedostatku finančních prostředků  až v roce 1935 a její dokončování se protáhlo do následujícího roku.

            Smutná léta okupace poznamenal případ místního rodáka JUDr.O.Vrátila, který byl kvůli udání dopraven do koncentračního tábora Mauthausen a tam roku 1941 zahynul. Vlčí se vyhnuly závěrečné boje a přestřelky a 9.května dopoledně zde byl odzbrojen transport Němců. Postupné uklidnění situace umožnilo vrátit se opět k běžným denním starostem, především v roce 1947 byla zavedena dlouho postrádaná elektřina. Odchod části obyvatelstva do pohraničních oblastí ovšem znamenal přerušení dosavadního vývoje obce a začátek dlouhodobého populačního poklesu.

            V roce 1950 se vedle již dříve vzniklého státního statku v obci utvořilo Jednotné zemědělské družstvo, ale po neshodách mezi členy se již v následujícím roce opět rozešlo a znovu obnovilo svoji činnost v roce 1952.

Kaple sv. Václava

Neobvyklou pseudorománskou kapli postavilo osm synů Václava Sochora v letech 1892–1900. Jsou zde uloženy ostatky Václava Sochora a jeho ženy Anežky. 

Jde o originální reminiscenci na byzantskou architekturu, exotický vzhled stavby podporuje i symetrická struktura zdiva výrazných barev.

Stavbu projektoval architekt Eduard Sochor, jež je znám například jako autor romantické přestavby Kokořína nebo jako restaurátor Pražské brány v Rakovníku. K hranolovému jádru s válcovým tamburem je připojena rotunda s lucernou. Vlastní stavbu provedlo všech 8 synů Václava Sochora. 

Kaple je  přístupná.

 Václav Sochor  (1855 - 1935)     

Václav Sochor studoval nejprve na technice a následně na akademii v Praze, kde byl spolužákem Mikoláše Alše, F. Jeneweina a Antonína Chittussiho.

Pak odešel do Mnichova (1877-1882), kde získal ocenění za svou dosavadní práci. V roce 1882 odcestoval do Paříže, kde se stal do roku 1885 žákem Carola Duranda.

Versailleská galerie ho podnítila k namalování velkých kompozic, tehdy velmi oblíbených obrazů. Pět let pracoval v Čechách v Citolibech na rozměrném obrazu "Slavnost božího těla" (520x800 cm), který vystavil na pařížské výstavě roku 1889. Obraz byl vystaven také v Praze, na Žofíně a na Jubilejní výstavě v roce 1891.

V roce 1890 se stal Václav Sochor jako jediný z českých umělců členem "Societé nationale des Beaux arts". Bylo to významné ocenění tvorby malíře, kterého si vážil i Alfréd Phillipe Roli, prezident tohoto sdružení oficiálních francouzských výtvarníků. Byl dobrým portrétistou, maloval žánrové a bitevní scény.